AHOJ, JÁ JSEM
ASISTENČNÍ PES TEO!

Jsem tu, abych pomáhal svému člověku zvládat každodenní situace, které mohou
být náročné, nebo dokonce nebezpečné. Moje práce je důležitá a často vyžaduje
plné soustředění, abych mohl svého páníčka ochránit a podpořit. Ale víte, co mi ji
občas ztěžuje? Když mě lidé kolem vyrušují, hladí nebo na mě mluví

 
 
 

Psí desatero

Vím, že většina z vás to nemyslí zle. Je však důležité si uvědomit, že rozptylování asistenčních psů
může mít vážné následky. Připravil jsem proto jednoduchý seznam pravidel, jak se k asistenčním
psům správně chovat a proč.

1.

Jsme tu kvůli našim páníčkům, ne pro vás

Vypadáme sice mile a přátelsky, ale naším úkolem je pomáhat svým páníčkům, kteří to opravdu potřebují.

Zkuste si představit, že by někdo bez dovolení sáhl na vaše dítě – přesně tak nepříjemné je to pro nás a našeho člověka.

2.

Vždy se zeptejte, než nás pohladíte

Věděli jste, že i nevidomý člověk pozná, že si nás hladíte? Proto se vždy nejprve zeptejte našeho páníčka, jestli si nás můžete pohladit. Pokud vám řekne „ne“, nezlobte se – není to nic osobního. Jen právě teď plníme svůj důležitý úkol.

3.

Hlazení a rozptylování nás vyrušuje od práce

Nemluvte na nás, nemlaskejte ani nás nelákejte. Je to stejné, jako kdyby vás někdo rozptyloval při řízení auta, či jiné zodpovědné činnosti. Naši páníčci musejí mít možnost se na nás 100% spolehnout.

4.

Nekrmte nás

I malý pamlsek nám může způsobit alergii nebo zdravotní problémy, které našeho páníčka mohou stát nemalé finance. Vy byste si také jistě
nepřáli, aby vašemu dítěti cizí člověk nabízel něco, co mu může ublížit.

5.

Naše výbava není ozdoba

Vesta, postroj nebo cedulka „Pracuji, nehladit“ nejsou doplňky, ale důležité pomůcky, které nám pomáhají vykonávat naši práci. Představte si, že by někdo manipuloval s vaším autem.

6.

Dejte nám v davu prostor

Na přelidněných místech, jako jsou eskalátory nebo MHD nám, prosím, dejte prostor. Každé vyrušení může ohrozit nejen nás, ale hlavně naše páníčky.

7.

Vaši mazlíčci nejsou naši kamarádi

Pokud venčíte svého psa, mějte ho, prosím, pod kontrolou. Volně pobíhající nebo příliš zvědavý pes nám může ztížit práci a způsobit nebezpečnou situaci. Uvědomte si, že náš páníček je odkázán na naši pomoc.

8.

Postižení nemusí být vždy viditelné

Ne každý páníček má postižení, které je patrné na první pohled. To však neznamená, že vaše vyrušování nemůže způsobit vážné problémy nebo nám zkomplikovat práci.

9.

Učte ostatní, hlavně děti

Když si s námi děti chtějí hrát nebo nás hladit, vysvětlete jim, proč to není správné. Pomůžete tak nejen nám, ale i našim páníčkům.

10.

Buďte našimi spojenci

Pokud vidíte, že nás někdo vyrušuje, nebojte se slušně zasáhnout. Je to
podobné, jako když pomůžete člověku v nepříjemné situaci. Vaše podpora nám může hodně pomoci a budeme vám za ni vděčni.

 
 
 

Příběhy trenérů a držitelů asistenčních psů

Asistenční fenka Jessie
a trenérka Zuzana

Právě jsem s Jessie trénovala jízdu v MHD, když do tramvaje přistoupila starší paní. Jessie ji hned zaujala. Začala na ni hlasitě šišlat „ty máš na šobě napšáno: nehladit, placuji, viď?“ a přitom začala Jessie hladit. Ta bezmoc v podobné situaci je neuvěřitelná. Vždy si představím, jaké důsledky může mít takové chování pro naše klienty. Někteří mají poruchu autistického spektra a podobná situace jim může vyvolat záchvat. Pokud máte nutkavou chuť si cizího psa pohladit, vždy se napřed zeptejte jeho majitele.

Vodicí fenka Tery a paní Tereza
s poruchou zraku

Bydlím ve velkém městě se svou vodicí fenkou Tery. Náš problém jsou převážně ostatní majitelé psů, kteří mají pocit, že psům dostatečně a odborně rozumí. Nechápou, proč by si nemohli pohladit cizího psa, když je vycvičený. Často si ani neuvědomují, proč by si měli přivolat psa, když procházíme kolem. Mnohdy nerespektují, že já jsem na své Tery závislá. Nevidím je, ani jejich psa. A když mně Tery přestane vést, protože ji začnou hladit, je to pro mě velice nebezpečné.

Asistenční pudl Poppy a Péťa s poruchou autistického spektra

Mám fenku královského pudla Poppy. Je to asistenční pes mého pětiletého syna, který trpí autismem. Poppy je se synem spojena amortizačním pásem a pracuje s naprostým soustředěním. Tvoří spolu harmonický a láskyplný tým. Když ale dorazíme na dětské hřiště, nastává chaos. Stačí, aby jedno z dětí spatřilo Poppy. Bez zábran ji začne hladit, šišlat na ni a snaží se ji přimět ke hře. To spustí lavinu dalších dětí, kteří se k Poppy sesypou. Snažila jsem se přítomným maminkám vysvětlit, že Poppy je asistenční fenka a má důležitou roli, na kterou se musí soustředit.

Bohužel se to neobešlo bez problémů a některé maminky reagovaly negativně. Nechápaly, proč by právě jejich dítě nemohlo Poppy pohladit. „Co je na tom špatného?“ říkaly, jako by to bylo něco nepochopitelného. Podobné situace si vybraly svou daň. Když teď jdeme na procházku a zamíříme směrem k hřišti, Poppy už dopředu vystoupí ze své role asistenčního psa. Místo soustředění se chce ke hřišti rozběhnout. Děti na ni z dálky volají: „Poppy!“ a křičí povely jako „Ke mně!“ nebo „Pojď sem!“, které dobře zná. Pro mého syna je to nejen nepříjemné, ale i nebezpečné. Amortizační pás, který ho spojuje s Poppy, je v takových chvílích spíš komplikací.

Asistenční fenka Arinka a Kája s poruchou autistického spektra

Jeli jsme v autobuse společně s mým autistickým synem Kájou a naší asistenční fenkou Arinkou. Arinka klidně sedí vedle Káji, plně se na něj soustředí a pomáhá mu zvládnout cestu v relativním klidu. Najednou ale přistoupí cizí člověk a chystá se Arinku pohladit. Vše se odehraje ve zlomku vteřiny – nestíhám zareagovat ani ho varovat. Vím však, co bude následovat. Kája nezvládne, když se cizí člověk dotkne jeho asistenčního psa. A přesně to se stane. Jakmile ten člověk sáhne na Arinku, Kája dostane záchvat. Začne křičet, nadávat a zoufale se snaží utéct.

Asistenční fenka Gita a paní Petra s posttraumatickou stresovou poruchou

Nastal den, kdy musím překonat svůj strach – strach z lidí, cestování i uzavřených prostor. Dnes musím do obchodu. Třesou se mi ruce, když se oblékám. Nasazuji postroj své asistenční fence Gitě. Na její vestičce je jasně napsáno: „Nehladit, pracuji!“ Snažím se uklidnit a vyrážíme společně na vlakové nádraží. Když vlak přijíždí, prudce brzdí. Ten zvuk je pro mě nesnesitelný. Zacpávám si uši, ale úzkost už přichází. Třesou se mi ruce, nohy a celé tělo. Přesto nastupuji. Sedám si na místo vyhrazené pro handicapované. Roztřesenou rukou hladím Gitu a soustředím se jen na ni. Snažím se uklidnit.

Najednou uslyším mlaskání a periferně vidím ruce, které se natahují ke Gitě.  „Jé, to je krásný pejsek! To určitě není váš, že? Vy ho asi cvičíte pro někoho jiného, co?“ Cítím, jak se mi stahuje hrudník a nohy se mi rozklepou ještě víc. Panická ataka přichází v plné síle. Nemůžu dýchat a začínám hyperventilovat. Mám pocit, že se udusím a zemřu. Nedokážu ze sebe vydat ani hlásku. A tak Gitu pořád hladí, jako by to bylo v pořádku. Já tam sedím, paralyzovaná, s jediným přáním – zmizet. Jenže vlak se už rozjel a já nemám kam utéct.