AHOJ, JÁ JSEM
ASISTENČNÍ PES TEO!
Jsem tu, abych pomáhal svému člověku zvládat každodenní situace, které mohou
být náročné, nebo dokonce nebezpečné. Moje práce je důležitá a často vyžaduje
plné soustředění, abych mohl svého páníčka ochránit a podpořit. Ale víte, co mi ji
občas ztěžuje? Když mě lidé kolem vyrušují, hladí nebo na mě mluví
Psí desatero
Vím, že většina z vás to nemyslí zle. Je však důležité si uvědomit, že rozptylování asistenčních psů
může mít vážné následky. Připravil jsem proto jednoduchý seznam pravidel, jak se k asistenčním
psům správně chovat a proč.
Nechte nás pracovat
Příběhy trenérů a držitelů asistenčních psů
Asistenční fenka Jessie
a trenérka Zuzana
Právě jsem s Jessie trénovala jízdu v MHD, když do tramvaje přistoupila starší paní. Jessie ji hned zaujala. Začala na ni hlasitě šišlat „ty máš na šobě napšáno: nehladit, placuji, viď?“ a přitom začala Jessie hladit. Ta bezmoc v podobné situaci je neuvěřitelná. Vždy si představím, jaké důsledky může mít takové chování pro naše klienty. Někteří mají poruchu autistického spektra a podobná situace jim může vyvolat záchvat. Pokud máte nutkavou chuť si cizího psa pohladit, vždy se napřed zeptejte jeho majitele.
Vodicí fenka Tery a paní Tereza
s poruchou zraku
Bydlím ve velkém městě se svou vodicí fenkou Tery. Náš problém jsou převážně ostatní majitelé psů, kteří mají pocit, že psům dostatečně a odborně rozumí. Nechápou, proč by si nemohli pohladit cizího psa, když je vycvičený. Často si ani neuvědomují, proč by si měli přivolat psa, když procházíme kolem. Mnohdy nerespektují, že já jsem na své Tery závislá. Nevidím je, ani jejich psa. A když mně Tery přestane vést, protože ji začnou hladit, je to pro mě velice nebezpečné.
Asistenční pudl Poppy a Péťa s poruchou autistického spektra
Mám fenku královského pudla Poppy. Je to asistenční pes mého pětiletého syna, který trpí autismem. Poppy je se synem spojena amortizačním pásem a pracuje s naprostým soustředěním. Tvoří spolu harmonický a láskyplný tým. Když ale dorazíme na dětské hřiště, nastává chaos. Stačí, aby jedno z dětí spatřilo Poppy. Bez zábran ji začne hladit, šišlat na ni a snaží se ji přimět ke hře. To spustí lavinu dalších dětí, kteří se k Poppy sesypou. Snažila jsem se přítomným maminkám vysvětlit, že Poppy je asistenční fenka a má důležitou roli, na kterou se musí soustředit.
Bohužel se to neobešlo bez problémů a některé maminky reagovaly negativně. Nechápaly, proč by právě jejich dítě nemohlo Poppy pohladit. „Co je na tom špatného?“ říkaly, jako by to bylo něco nepochopitelného. Podobné situace si vybraly svou daň. Když teď jdeme na procházku a zamíříme směrem k hřišti, Poppy už dopředu vystoupí ze své role asistenčního psa. Místo soustředění se chce ke hřišti rozběhnout. Děti na ni z dálky volají: „Poppy!“ a křičí povely jako „Ke mně!“ nebo „Pojď sem!“, které dobře zná. Pro mého syna je to nejen nepříjemné, ale i nebezpečné. Amortizační pás, který ho spojuje s Poppy, je v takových chvílích spíš komplikací.
Asistenční fenka Arinka a Kája s poruchou autistického spektra
Jeli jsme v autobuse společně s mým autistickým synem Kájou a naší asistenční fenkou Arinkou. Arinka klidně sedí vedle Káji, plně se na něj soustředí a pomáhá mu zvládnout cestu v relativním klidu. Najednou ale přistoupí cizí člověk a chystá se Arinku pohladit. Vše se odehraje ve zlomku vteřiny – nestíhám zareagovat ani ho varovat. Vím však, co bude následovat. Kája nezvládne, když se cizí člověk dotkne jeho asistenčního psa. A přesně to se stane. Jakmile ten člověk sáhne na Arinku, Kája dostane záchvat. Začne křičet, nadávat a zoufale se snaží utéct.
Asistenční fenka Gita a paní Petra s posttraumatickou stresovou poruchou
Nastal den, kdy musím překonat svůj strach – strach z lidí, cestování i uzavřených prostor. Dnes musím do obchodu. Třesou se mi ruce, když se oblékám. Nasazuji postroj své asistenční fence Gitě. Na její vestičce je jasně napsáno: „Nehladit, pracuji!“ Snažím se uklidnit a vyrážíme společně na vlakové nádraží. Když vlak přijíždí, prudce brzdí. Ten zvuk je pro mě nesnesitelný. Zacpávám si uši, ale úzkost už přichází. Třesou se mi ruce, nohy a celé tělo. Přesto nastupuji. Sedám si na místo vyhrazené pro handicapované. Roztřesenou rukou hladím Gitu a soustředím se jen na ni. Snažím se uklidnit.
Najednou uslyším mlaskání a periferně vidím ruce, které se natahují ke Gitě. „Jé, to je krásný pejsek! To určitě není váš, že? Vy ho asi cvičíte pro někoho jiného, co?“ Cítím, jak se mi stahuje hrudník a nohy se mi rozklepou ještě víc. Panická ataka přichází v plné síle. Nemůžu dýchat a začínám hyperventilovat. Mám pocit, že se udusím a zemřu. Nedokážu ze sebe vydat ani hlásku. A tak Gitu pořád hladí, jako by to bylo v pořádku. Já tam sedím, paralyzovaná, s jediným přáním – zmizet. Jenže vlak se už rozjel a já nemám kam utéct.